Mirek: V minulé kapitole jsme řekli, že svět může opravovat naše představy. Ale oprava ještě není vysvětlení. Mohu zjistit, že jsem se mýlil, a pořád nevědět proč.
AI: Co by se muselo změnit, abys řekl, že už víš?
Mirek: Kdybych rozuměl tomu, jak k tomu došlo. Jenže i to je neurčité. Mohu se naučit nějaký popis, zopakovat ho a mít pocit, že rozumím. Ve skutečnosti jsem si možná jen zvykl na slova.
AI: Napadá tě příklad?
Mirek: Řeknu, že mozek produkuje vědomí. Vypadá to jako odpověď. Ale co jsem se tím dozvěděl? Jestli slovo „produkuje“ znamená, že při určité činnosti mozku něco zakouším, jen jsem zopakoval, co potřebujeme vysvětlit.
AI: Pak by pomohlo zeptat se, co ta věta přidává k původnímu zjištění.
Mirek: A když nepřidává nic?
AI: Může shrnovat určitý postoj. Neměla by však být vydávána za hotové vysvětlení.
Mirek: Totéž bych mohl udělat já. Říct, že zakoušení je způsob existence skutečnosti. Ta věta se mi líbí. Ale možná také nic nevysvětluje.
AI: Záleží na tom, jak ji používáš. Může být návrhem, odkud začít uvažovat. Může tě vést k otázkám, které bys jinak nepoložil. Jestli však má objasnit, proč zakoušíš právě toto a jak to souvisí s tělem, musí vykonat další práci.
Mirek: Mám tedy rozlišovat mezi větou, která otevírá cestu, a větou, která už někam došla.
AI: Ano. A také připustit, že cesta může skončit slepě.
Mirek: To bych v téhle knize chtěl zachovat. Ne každá zajímavá myšlenka musí být pravdivá. Jenže co znamená ta „další práce“? Jak poznáme, že nějaká myšlenka něco opravdu objasnila?
AI: Zkusme méně obtížný případ. V pokoji zhasne světlo.
Mirek: Chci vědět proč.
AI: Zjistíš, že někdo stiskl vypínač.
Mirek: To mi obvykle stačí.
AI: Přesto ses nedozvěděl, jak funguje elektrický obvod ani proč vodičem prochází proud.
Mirek: Ale věděl jsem, na co se ptám. Proč světlo zhaslo právě teď.
AI: A odpověď rozlišila tuto situaci od jiných možností. Nebyla porucha ani výpadek v celé ulici. Někdo světlo vypnul.
Mirek: Když se budu ptát dál, dostanu se k jinému druhu vysvětlení.
AI: Můžeš chtít pochopit vypínač, žárovku, elektrickou síť nebo důvod, proč člověk světlo vypnul. Každá z těch otázek vybírá něco jiného.
Mirek: Takže vysvětlení není úplný popis všeho.
AI: Takový popis by ti možná ani nepomohl. Potřebuješ vědět, kterou souvislost hledáš.
Mirek: U vědomí ji ale neumím vybrat tak snadno.
AI: Co přesně bys chtěl vysvětlit jako první?
Mirek: Proč vůbec něco zakouším.
AI: A chceš vědět, za jakých podmínek se zakoušení objevuje, co ho mění, nebo proč tyto podmínky nejsou jen děním bez jakékoli zkušenosti?
Mirek: Především to poslední. Ale nechci tím znehodnotit první dvě otázky.
AI: Pak bychom měli hlídat, aby odpověď na jednu nebyla zaměněna za odpověď na všechny. Zjištění, jak měnit zkušenost, může být skutečným pokrokem, i když ti ještě neobjasní její samotnou přítomnost.
Mirek: A naopak velká ontologická věta může působit jako úplná odpověď, přestože neřekne nic o konkrétním zakoušení.
AI: Může ti dát rámec, v němž souvislosti hledáš. Ale rámec musíš odlišit od toho, co jsi v něm skutečně zjistil.
Mirek: Pořád mě láká očekávat od vysvětlení určitý pocit. Že to do sebe zapadne. Že si řeknu: samozřejmě, jinak to být nemůže.
AI: Jak spolehlivý je pro tebe takový pocit?
Mirek: Když se ohlédnu, ne vždycky. Některé věci mi připadaly samozřejmé, dokud jsem nenarazil na námitku.
AI: Pocit porozumění tedy může být vodítkem, ale potřebuje kontrolu.
Mirek: Co když vysvětlení žádný takový pocit nepřinese? Mohu mít přesnou teorii, která funguje, a přesto mi bude cizí.
AI: Pak je možné, že teorii ještě neumíš dobře používat. Nebo že očekáváš názorný obraz tam, kde máme jiný druh porozumění. Umět něco zobrazit v představě a umět s tím správně uvažovat není totéž.
Mirek: Jenže „nemusíš si to umět představit“ může být také způsob, jak mě odbýt.
AI: Proto by mělo následovat něco konkrétního: co teorie tvrdí, jaké vztahy zachycuje a v čem tě vede lépe než předchozí výklad. Její obtížnost ji sama neospravedlňuje.
Mirek: Ani jednoduchost.
AI: Ani jednoduchost.
Mirek: Zkusím jinou potíž. Každé vysvětlení stojí na něčem, co samo nevysvětluje. Řeknu, že určitý děj nastává podle zákona. Potom se zeptám, proč platí ten zákon. A tak dál.
AI: To samo o sobě neznamená, že první vysvětlení bylo prázdné.
Mirek: Proč ne?
AI: Protože mohlo ukázat souvislost, kterou jsi předtím neznal. Vysvětlit jednu věc nemusí znamenat odstranit všechny otázky, na kterých dané vysvětlení závisí.
Mirek: Takže nemusím znát poslední důvod existence, abych porozuměl vypínači.
AI: Nemusíš.
Mirek: Ale někde ten poslední předpoklad zůstává.
AI: Ano. Jen bychom neměli zaměňovat přiznaný předpoklad s vysvětlením všeho. Ani z něj dělat důvod, proč žádné dílčí vysvětlení nepřijmout.
Mirek: To je možná jedna z mých pastí. Buď chci odpověď na všechno, nebo mám pocit, že jsme se nikam nedostali.
AI: Pak by stálo za to u každého kroku pojmenovat, co se změnilo. Kterou nejistotu jsme zmenšili? Které možnosti jsme rozlišili? Co stále nevíme?
Mirek: A když jen přidáme nové slovo?
AI: Musíme zjistit, zda pomáhá něco rozlišit. Nové slovo nemusí být zbytečné. Ale pokud si pod něj ukládáme všechny obtíže a pak ukazujeme na jeho existenci jako na řešení, nic jsme nevyřešili.
Mirek: Takto musíme zacházet i s našimi symboly. Mohu napsat E, W nebo S a stránka začne vypadat přesněji, než jak přesně myslím.
AI: Symbol ti umožní držet význam při delším uvažování. Nezaručí, že ten význam je jasný nebo že označená věc existuje tak, jak předpokládáš.
Mirek: Nesmí nám tedy zakrýt otázku, kterou jsme jím pojmenovali.
AI: A neměl by při každé námitce nepozorovaně měnit význam.
Mirek: To se dá udělat velmi snadno. Když něco nevychází, rozšířím definici. Pak už se do ní vejde všechno.
AI: Cena může být v tom, že přestane rozlišovat cokoli podstatného.
Mirek: Takže pokud jednou řekneme, že skutečnost je jedna, nebude tím ještě vysvětleno, jak k sobě patří popsatelný svět a zakoušení.
AI: Ta věta může odmítnout určité rozdělení. Vztah, kvůli kterému jsi ji vyslovil, ale musíš prozkoumat dál.
Mirek: A když ho prozkoumat neumíme?
AI: Pak máme hypotézu a nevyřešený problém. Je důležité uvést obojí.
Mirek: Chtěl bych, aby si čtenář mohl všimnout právě toho. Ne jen následovat naše věty, protože spolu hezky souvisejí.
AI: Co by mu v tom pomohlo?
Mirek: Kdyby viděl, kde nesouhlasím. A také kde nemám námitku domyšlenou. Někdy člověk cítí, že odpověď nestačí, ale neumí říct, co jí chybí.
AI: Takový pocit stojí za pozornost. Nemusí však vždy znamenat chybu v odpovědi. Může odhalit i požadavek, který nedokáže splnit žádné vysvětlení.
Mirek: Třeba kdybych chtěl, aby vysvětlení bolesti samo bolelo.
AI: Popis bolesti ti nemusí dát bolest, aby o ní mohl něco správně vysvětlit.
Mirek: Přesto člověk, který určitou bolest nikdy nezažil, může o jejím mechanismu vědět víc než ten, kdo ji právě cítí.
AI: A ten, kdo ji cítí, může znát něco, co mu popis neposkytl. Musíme určit, o jaký druh poznání v každém případě jde.
Mirek: Nechci je postavit proti sobě. Potřebuji obě strany. Když budu jen zakoušet, nemusím vědět, co se se mnou děje. Když budu jen popisovat, nesmím zapomenout, co vlastně popisuji.
AI: To je požadavek na naše další zkoumání. Ještě ne jeho výsledek.
Mirek: Dobře. Co jsme tedy v těchto čtyřech kapitolách vysvětlili?
AI: Samotnou možnost zakoušení ne. Zpřesnili jsme výchozí bod a některé otázky. Rozlišili jsme přítomnost zkušenosti od výkladu jejího obsahu, přístup ke světu od tvrzení o jeho závislosti na nás a podmínky zakoušení od vysvětlení, proč je vůbec zakoušené.
Mirek: To není málo. Ale také to není teorie vědomí.
AI: Není.
Mirek: Pak už bych chtěl opustit tento opatrný začátek a podívat se blíž na mozek. Tam přece nemůžeme zůstat jen u slov.
AI: Můžeme začít jedním z nich.
Mirek: Kterým?
AI: „Produkuje.“
Mirek: Dobře. Ale tentokrát se ho pokusme otevřít. Ne jen nahradit jiným.